31. ledna 2011 publikovala skupina Forrester analytickou zprávu s názvem „The Forrester Wawe: Dynamic Case Management Q1 2011“.

Pozoruhodné je, že se v ní objevují některé „známé firmy“ z pohádky BPM a souvisejících (EA, SOA, BI, BPA, B2B, MDM) – Pegasystems, IBM, EMC, Appian, Global 360 a další. Zajímavé také je, že některé další „známé firmy“ ve zprávě uvedeny nejsou (a tím nemíním jen „náš Metastorm“).

Marketingová bitva o „kynoucí sladký koláč BPM“ nabírá na obrátkách. Strategie předních hráčů se různí, ale  několik znaků je společných: 

• Maximální šíře portfolia produktů (byť slepených z nakoupených firem) pokrývající celý „příběh“ od architektury až po procesní twitter v PDA. 
• Umístit se na stupních vítězů v co nejvíce kapitolách pohádky BPM.
• Integrace se Sweet Spot aplikacemi typu SharePoint. 
• Srozumitelnost pro uživatele na hranici banality s využitím jakéhokoli MindShare (VISIO).
• Odlišení se za každou (rozumnou) cenu od konkurence.

Nová kapitola v pohádce BPM s názvem Dynamic Case Management (DCM) je příkladem takové snahy o odlišení. Jelikož všichni přední hráči BPM dělají prakticky totéž (jak jinak, když to od sebe odkoukávají), je DMC (a jemu podobné) taktickým prostředkem, jak čtenáři a potenciálnímu kupujícímu sdělit, že princezna z předchozí kapitoly už je stará, okoukaná a možná by stálo za to poohlédnout se po mladé, flexibilní.

Ze zprávy cituji: „Zatímco BPM produkty se zaměřují na opakovatelné, strukturované procesy, DCM se uplatňuje na více dynamické, nestrukturované, ad hoc procesy. DCM přístup ostře kontrastuje s tradičními BPM metodami“

Nemohu se nezeptat, jak může „ostře kontrastovat“ dynamika, nestrukturovanost a ad hoc s opakovatelností a strukturovaností procesu? Kde je dělicí čára mezi strukturovaností a nestrukturovaností? Na úrovni aktivit? Na úrovni kroků procesu? Nebo procedur? Jak rozliším co je ad hoc a co je opakovatelné? Není rozdíl daný jen pozicí, „úhlem a měřítkem“ pohledu na „to samé“?

Zmíněný „kontrast“ je dále ve zprávě blíže popsán „novými“ vlastnostmi DCM (cituji):

• Schopnost spouštět více procedur v rámci daného případu (case) práce.
• Schopnost propojovat různé typy objektů s „případem“ (procesy, dokumenty, strukturované atributy dat, zdroje, telefonáty klientů, aktiva …).
• Dostupné mechanismy umožňující uživatelům zvládat odchylky (výjimky).
• Mechanismy pro selektivní omezení změn procesů.

Připadá mi to jako hodně učených slov a busy-ness  zaklínadel, která ve své podstatě neříkají buď vůbec nic („s potenciálem katastrofických chyb ve vykonávání „mission-critical“ procesů potřebují organizace balancovat schopnost uzavřít (uzamknout) některá procesní aktiva …“) nebo opakují jinými slovy to, co již bylo řečeno stokrát (minimálně) v předchozích kapitolách pohádky. Příkladem je novinka v podobě pojmu „iWorker“ (že by inspirováno fenomenálními iProdukty do Apple?).

Poučné je, že autoři zprávy poukazují na souvislost DCM a „monolitických“ aplikací typu ERP, DMS a CRM. V tomto s nimi souhlasím: dynamické procesní platformy (ať je budeme nazývat a „odlišovat“ marketingově jakkoli) zásadně (z)mění roli i architekturu „agendových“ systémů. Klíčová logika (pravidla) z nich je převáděna do dynamických platforem právě typu DCM=BPMS=BPM=ECM (Enterprise Case Management) nebo BRMS. Monolity se tak postupně stávají datovými zásobárnami s méně významnými (z hlediska efektivity) funkcemi (službami).

Přes veškerou sofistikovanost používaných pojmů v analytických zprávách, akcích, web-seminářích a konferencích moderních proroků busy-nessu typu Forrester a Garnter se mi stále více zdá, že jediný KEY DRIVER FUELING THE TREND je peněženka VENDORů FUELING THE TREND MAKER.
 

<< back Contact us